Oprava nespravedlnosti ve zdanění práce může nízkopříjmovým domácnostem ušetřit 1 400 Kč ročně

Český daňově-odvodový systém silně spoléhá na zdanění zaměstnanecké práce, což má řadu negativních dopadů. Zejména vysoké zdanění nízkopříjmové práce motivuje k nelegální práci, švarcsystému či kumulaci dohod o provedení práce (DPP). Situaci by zlepšilo jednoduché opatření: možnost převedení slevy na poplatníka do daňového bonusu. Opravila by se daňová nespravedlnost, kdy nejméně vydělávající zaměstnanci nemohou vyčerpat celou slevu.

Náprava by snížila zdanění nízkopříjmových zaměstnanců o cca 1,6 mld. Kč a pomohla zejména domácnostem, které nejvíce zasáhla vlna zdražování. Omezil by se i tlak na dávkový systém a potlačila motivace přechodu do šedé ekonomiky. Vyšší kupní síla nízkopříjmových navíc pomůže znevýhodněným regionům a částečně oživí spotřebu, která zažila výrazný pokles. Zdanění nízkopříjmové práce by zasloužilo ještě výraznější snížení, to nicméně vyžaduje komplexnější reformu.

„Odvody jsou z ekonomického pohledu jen jiným názvem pro daně. Nelze zvyšovat odvody a zároveň slibovat snížení daní. Proto přicházíme s návrhem, který alespoň částečně sníží vysoké daňově-odvodové zatížení nízkopříjmových zaměstnanců, a tak zvyšuje motivaci k práci,“ říká jeden z autorů analýzy, ekonom Jakub Komárek.

„Cílem je napravit nedokonalosti současného systému, které zvyšují odvodovou povinnost nízkopříjmovým zaměstnancům a snižují progresitivitu odvodového systému. Navrhovaná opatření pomohou k vyšší kupní síle domácností s vysokým sklonem ke spotřebě. Zároveň přispějí k zatraktivnění formálního zaměstnaneckého úvazku pro nízkopříjmové pracovní pozice,“ doplňuje ekonom Michal Šoltés.

Nedostatky českého zdanění práce

Češi se v posledních dvou letech potýkají s propadem svých reálných mezd a česká ekonomika se jako jediná v EU nedostala nad svou předcovidovou úroveň. Kromě vysokých cen komodit představuje problém klesající spotřeba domácností, zejména u nízkopříjmových domácností. Zároveň platí, že

• Česko má jednu z nejnižších progresí ve zdanění zaměstnanecké práce a relativně vysoké zdanění práce nízkopříjmových zaměstnanců.
• Daňové změny posledních tří let chudým zaměstnancům nepomohly. Naopak přibližně 10 % nízkopříjmových zaměstnanců platí procentuálně vyšší odvody než v roce 2020. Míra progrese se dále snížila.

Mezi nízkopříjmovými více narostl podíl těch, kdo šetří na energiích, potravinách a spotřebních věcech. Rozdíl v dopadu zdražování mezi nízko- a vysokopříjmovými domácnostmi ukazuje dlouhodobý výzkum Život k nezaplacení.

Poznámka: údaje za rok 2023

Proč je to špatně

Vysoké zdanění práce nízkopříjmových zaměstnanců je dáno:

1. vysokými pojistnými odvody, na které nelze uplatnit slevy (jen tyto odvody berou 33,9 % z nákladů práce)
2. absencí automatické valorizace slev (v čase se v důsledku inflace význam slev snižuje)
3. nevyčerpatelností některých daňových slev, které v plné výši nevyčerpají
   1. lidé na méně placených částečných úvazcích
   2. lidé, kteří pracovali jen část roku (např. kvůli přechodu na mateřskou)
   3. lidé kombinující více daňových slev a odčitatelných položek od základu daně 
4. v dílčích případech také minimálním vyměřovacím základem pro výpočet zdravotního pojištění, které zvyšuje procentuální odvodové zatížení zaměstnancům na méně placených částečných úvazcích.

Pro snížení daňově-odvodového zatížení existuje řada ekonomických důvodů. Vysoké zatížení nízkopříjmových zaměstnanců přináší celospolečenské negativní dopady. Patří mezi ně:

• pokles celkové spotřeby; 
• pokles kupní síly v nejchudších regionech;
• zvýšená zátěž pro sociální systém, který dorovnává příjmy domácností snížené vysokým zdaněním;
• ztráta motivace pracovat na formálním trhu práce v zaměstnaneckém poměru (nárůst švarcsystému, nadužívání DPP, odchod do šedé a černé ekonomiky, odchod z trhu práce).

Poradní orgán vlády NERV a další odborníci navrhují snížit daňově-odvodové zatížení nízkopříjmových zaměstnanců. Cílem je nejen kompenzovat propad reálných příjmů domácností, ale i zvýšit motivaci potenciálních nízkopříjmových zaměstnanců pracovat legálně v zaměstnaneckém poměru. 

Jak zlepšit slevu na poplatníka 

Náklady práce nízkopříjmových lze snížit pomocí převedení slevy na poplatníka do daňového bonusu. Jednoduše řečeno: proplácela by se část slevy, kterou zaměstnanec kvůli malému příjmu a daňovému základu nevyčerpá. Změna by nejchudší pětině domácností přinesla v průměru o 1 426 Kč ročně více. PAQ Research to ukazuje pomocí TAXBEN modelu (viz box níže). 

Sleva na poplatníka dnes znevýhodňuje nejchudší. Ročně snižuje daňovou povinnost poplatníka až o 30 840 Kč a nárok na ni má každý pracující. Z ekonomického pohledu sleva na poplatníka zavádí či zvyšuje progresi v daňovém systému, neboť stejná absolutní částka snižuje nízko- a středněpříjmovým zaměstnancům daň o vyšší procento jejich příjmů než vysokopříjmovým zaměstnancům.

Nicméně v případě nízkopříjmových zaměstnanců, kteří mají nárok na více slev (např. kombinace slev na poplatníka a na nepracující*ho manžela*ku či sleva na invaliditu), slevu na poplatníka nelze uplatnit v plné výši. Sleva na poplatníka tak ztrácí svoji schopnost zvyšování progrese daňového systému.

Modelování navržených změn
Změny modelujeme pomocí TAXBEN modelu na mikrodatech SILC, která reprezentují celou společnost. Pro účely prezentace dopadu jsme zahrnuli pouze domácnosti, ve kterých alespoň jeden člen má roční hrubý příjem ze zaměstnání větší než 9 450 Kč (polovina minimální mzdy). Naše modelace tak nezahrnuje důchodcovské domácnosti a domácnosti bez příjmů. Pro rozdělení domácností dle příjmu jsme použili hrubý příjem na jednoho člena domácnosti (spotřební jednotku).

Představme si samoživitelku, která pracuje na poloviční úvazek a má měsíční hrubou mzdu 15 000 Kč. Ročně si vydělá 180 000 a na dani z příjmu fyzických osob má zaplatit 27 000 Kč. Při roční slevě na poplatníka 30 840 Kč přichází o 3 840 Kč, které nemůže vyčerpat.

Návrh PAQ tento nedostatek daňově-odvodového systému napravuje. Doporučuje umožnit uplatnění slevy na poplatníka do bonusu za podobných podmínek, jako je to dnes možné u slevy na děti. V našem modelovém příkladu by to znamenalo, že nevyčerpaných 570 Kč měsíčně dostane poplatník zpět po podání daňového přiznání. Úprava by tak snížila odvodové zatížení práce nízkopříjmových zaměstnanců.

Kdo by měl na bonus nárok
Návrh myslí na to, aby bonus nebyl zneužíván sezónními zaměstnanci či zaměstnanci pracujícími na DPP či DPČ s měsíčním příjmem do 10 000 Kč, jejichž daňově-odvodové zatížení je takřka nulové.
Uplatnitelnost bonusu proto podmiňuje několik kritérii, které vylučují sezónní zaměstnance i pracující na DPP či DPČ s měsíčním příjmem do 10 000 Kč, avšak zohledňují:
* rodiče, kteří se vrací z rodičovské dovolené či naopak na ni nastupují;
* zaměstnance, kteří si najdou práci až ke konci roku či o ni během roku přijdou;
* studenty nastupující do práce.
Kritéria
Pro možnost převoditelnosti slevy na poplatníka do daňového bonusu je nutné, aby daňový poplatník:
* zaplatil na sociálním pojištění placeném zaměstnancem více než je částka odvedená na sociálním pojištění při pobírání minimální mzdy po dobu 6 měsíců či více než je částka odvedená na sociálním pojištění při pobírání minimální mzdy po dobu, po kterou poplatník byl zaměstnánměl minimální roční příjem ve výši šestinásobku minimální mzdy (stejná podmínka platí pro převoditelnost do bonusu u slevy na dítě);
* byl minimálně po dobu tří měsíců v pozici zaměstnance;
* byl minimálně po dobu šesti měsíců v pozici zaměstnance nebo nezaměstnaného v registru ÚP nebo na rodičovské dovolené nebo studenta do 26 let.

Minimum zdravotního pojištění zvyšuje zdanění nízkopříjmových

Druhou možností, jak dále parametricky snížit zdanění nízkopříjmových zaměstnanců, je snížení minimálního základu pro výpočet zdravotního pojištění. Bez ohledu na příjmy (a ekonomickou aktivitu) musí jedinec odvést zdravotní pojištění minimálně ze základu minimální mzdy. To dnes dělá 2 552 Kč měsíčně. Zaměstnanci pracující na zkrácený úvazek s příjmy pod minimální mzdou tak ze svých příjmů odvádějí procentuálně vyšší zdravotní pojištění než zaměstnanci s vyššími příjmy.

Graf níže zobrazuje dopad převedení slevy na poplatníka do daňového bonusu a snížení minimálního základu pro zdravotní pojištění na domácnosti podle jejich příjmů. Spodní pětina domácností dle hrubého příjmu by z možnosti převedení slevy na poplatníka do bonusu profitovala v průměru o 1 420 Kč ročně, ze snížení minimálního vyměřovacího základu pak o 514 Kč. Obě úpravy by v součtu pomohly nejchudší pětině domácností v průměru o 1 919 Kč ročně.

Snížení minimálních odvodů na zdravotním pojištění přináší pozitivní motivaci k využití částečných úvazků. To může také u některých zranitelných cílových skupin omezit tlak na nadužívání podlimitních dohod o provedení práce. 

Již dnes však minimum zdravotního pojištění neplatí pro občany v důchodovém věku a osoby, které se starají o jedno dítě do věku sedmi let či nejméně o dvě děti do věku 15 let. Důchodci a většina rodičů na částečných úvazcích by tak nebyli opatřením ovlivněni. Dalším problematickým aspektem opatření je skutečnost, že příjemcem plateb za zdravotní pojištění jsou veřejné pojišťovny, které již dnes čelí rostoucím výdajům a jakékoli snížení jejich příjmu může být těžce politicky prosaditelné. Nabízí se samozřejmě řešení – kompenzace v podobě zvýšení plateb za státní pojištěnce.

Opatření sníží zátěž sociálního systému

Graf 3 níže zobrazuje dopad navrhovaných opatření dle toho, zda někdo v domácnosti pobírá alespoň jednu z dávek závislých na příjmu domácnosti (pomoc v hmotné nouzi, přídavek na děti, příspěvek na bydlení). Přes 150 tis. českých domácností s příjmy z práce pobírá jednu z dávek závislých na příjmu (SILC, 2022). Možnost převedení slevy na poplatníka do bonusu by jim pomohlo v průměru o 1 676 Kč ročně, při kombinaci se snížením zdravotního minima by průměrná úspora byla 2 134 Kč. Navrhovaná opatření by tak vedla ke snížení zátěže sociálního systému.

„Řada dávek dnes dorovnává vysoce zdaněný příjem z práce. Namísto toho je jednodušší rovnou peníze lidem nechat,” říká sociolog Daniel Prokop.

Pro výraznější snížení zatížení nízkopříjmových už další „jednoduchá” opatření nejsou. Zatížení je dáno vysokými sociálními a zdravotními odvody, zatímco daň z příjmu je u těchto zaměstnanců velmi nízká, nulová či záporná. Pokud systém nerozšíří využití institutu daňového bonusu (tj. negativní daně), je nutná systémová změna na straně odvodů, která neohrozí financování sociálního systému. Zavedení automatické valorizace slev z daně z fyzických osob (DPFO) by zaručilo, že by spolu s rostoucími mzdami v čase nerostlo daňově-odvodové zatížení práce.

Výdaje se vrátí a podpoří ekonomiku

Propad příjmů do veřejných rozpočtů odhadujeme v případě možnosti převedení slevy na poplatníka do daňového bonusu na cca 1,6 mld. Kč za letošní rok. Okolo 1 mld. Kč by z toho připadlo pětině domácností s nejnižšími příjmy.

Na druhé straně by úprava měla přinést úspory v dávkovém systému, a to až v řádech stovek milionů. Aktuálně vede dodatečná 1 Kč čistého příjmu k redukci dávek o 0,3–0,8 Kč (dle kombinace pobíraných dávek). Můžeme proto očekávat, že dodatečný příjem by se projevil v průměru redukcí dávek o 420–1 120 Kč ročně na domácnost, která pobírá dávky a alespoň jeden její člen má nízkopříjmové zaměstnání. Někteří by se zvýšením příjmů navíc dostali mimo dávkový systém, což by pomohlo omezení administrativy.

Existuje řada způsobů, jak ztrátu ve veřejném rozpočtu kompenzovat:

• zdanění tichého vína
• automatická valorizace spotřebních daní
• zdanění slazených nápojů
• redukce výjimek zdanění kapitálových příjmů domácností
• náprava nerovného zdanění mezi zaměstnanci a OSVČ
• chytřejší způsob zdanění nemovitostí

V neposlední řadě můžeme očekávat, že většinu peněz navíc otočí nízkopříjmové domácnosti do spotřeby. To může pomoci české ekonomice, která se točí v kruhu klesající spotřeby a klesajících reálných příjmů domácností i státu. Ekonomickým jazykem řečeno, pro vysoký mezní sklon ke spotřebě nízkopříjmových může mít opatření multiplikační efekt. Vyplatí se.

Zdanění práce vyžaduje systémovou revizi

Pokud bychom usilovali o výraznější snížení zátěže nízkopříjmové práce, změny musí být strukturálnější. Měly by zvážit:

• Automatickou valorizaci slevy na poplatníka, neboť v čase zdanění nízkopříjmových stoupá a progresivita zdanění práce klesá.
• Zvýšení slevy na první dítě (pouze 15 204 Kč ročně, oproti 22–27 000 Kč na druhé a třetí dítě – sleva na první dítě se na rozdíl od ostatních šesti let nezvyšovala).
• Spojit DPFO se sociálními odvody či jejich částí (ideálně při zavedení jednotného inkasního místa) a aplikovat vyšší slevy na tyto daně/odvody jako celek. Takzvanou podlahu v sociálním pojištění již v minulosti navrhoval NERV a ekonomové jako Miroslav Zámečník. Případné snížení výběru sociálního pojištění lze kompenzovat narovnáním výpadku, který je dán nulovými odvody z příjmů nad čtyřnásobek průměrné mzdy, případně sblížením sociálních odvodů OSVČ a zaměstnanců.
• Alternativou může být zrušení některých dílčích složek sociálního pojištění (nemocenské pojištění, příspěvky na státní politiku zaměstnanosti) a jejich financování vyšší sazbou DPFO, na které lze uplatnit vyšší slevy a snížit tak zatížení práce nízkopříjmových.  
• Postupně zrušit selektivně čerpatelné možnosti odpočtu ze základu daně (slevy na hypotéky, spoření, pojištění atd.) či je omezit a převést do daňových slev. Neměly by zvýhodňovat vysokopříjmové, kterým redukují příjmy v pásmu, z kterého se platí 23 % daň.
• Více podporovat specifické skupiny, které se vrací na trh práce a pracují na částečné úvazky – např. nižší sociální odvody u lidí pracujících v důchodovém věku a při přechodu z rodičovské dovolené.
• Sladit výši slevy na děti, která teď neopodstatněně odlišuje počet dětí, ale nikoli jejich věk, který souvisí s náklady.
• Umožnit automatický nárok na slevy, např. finanční úřad by mohl automaticky uznávat slevu na manžela*lku a zamezit riziku nečerpání lidmi s menší informovaností.

Studie vznikla z obecného donorského financování PAQ Research – bez podpory konkrétních donorů či veřejných grantů.