V navrhovaném rozpočtu MŠMT chybí přes 50 miliard. Ukazujeme 14 oblastí, kde ušetřit a kam investovat

To nejpodstatnější:

• Oproti roku 2020 chybí v navrhovaném rozpočtu pro MŠMT 53 miliard Kč. Už v roce 2020, kdy máme poslední srovnatelná data za země OECD, bylo vzdělávání v Česku jako celek podfinancované o 0,5 % HDP oproti průměru zemí OECD. Celkově na vzdělávání v Česku za všechny zdroje (MŠMT, obce, kraje, neveřejné zdroje) chybí 92 mld. Kč. 
• Reformy vzdělávání nabízí roční úspory za 20-30 mld. Kč. Prostředky ušetří omezení odkladů, neúspěšnosti na ZŠ i při vysokoškolském studiu či zavedení místních školských samospráv namísto rozdrobených zřizovatelů
• Vnitřní úspory ale nepokryjí potřebné investice. PAQ Research je vyčíslil na 73 mld. Kč. Školství potřebuje peníze na adekvátní platy, zajištění podpůrných pozic, podporu dětí z chudého prostředí, proměnu oborové struktury středních škol, reformu vysokých škol a posílení sběru dat 
• V součtu chybí okolo 50 mld. Vzdělávání je přitom hlavní silou ekonomického růstu a inovací. Největší investiční dluh máme v předškolním a vysokoškolském vzdělání. Investice do obou oblastí přitom ukazují výzkumy jako vůbec nejnávratnější.
• Analýzu jsme po vydání metodicky zpřesnili. Přehled změn a zdůvodnění popisujeme v závěru dokumentu.

Oproti roku 2020 chybí 53 miliard 

Česko dává málo peněz na školství. Ministerstvo financí navrhuje pro rok 2025 rozpočet MŠMT 267 mld. Kč. To je oproti letošnímu rozpočtu méně o 7 mld. Kč. Částka výrazně zaostává i za předchozími roky. V roce 2020 mělo MŠMT výdaje 227 mld. Kč. Šlo o největší podíl vzhledem k HDP od roku 2016. Kdybychom podíl chtěli zachovat, rozpočet pro rok 2025 by musel dosahovat 320 mld. Kč. V návrhu proto oproti roku 2020 chybí 53 mld. Kč. 

Vláda Petra Fialy si dává ve svém programovém prohlášení ještě ambicióznější cíl. Česko má podle něho z veřejných zdrojů – MŠMT, obce, kraje – investovat do vzdělávání minimálně podíl HDP jako průměr zemí OECD. V roce Česko dávalo 4,1 % HDP, průměr OECD činil 4,6 % HDP. Veřejné finance zaostávaly o 0,37 % HDP, neveřejné zdroje o 0,13 % HDP. 

Novější data OECD zatím chybí. Můžeme však odhadnout, kolik peněz ve vzdělávání chybí, kdyby vláda chtěla dodržovat závazek ze svého programového prohlášení. Předpokládáme, že výdaje nadále zaostávají o 0,5 % HDP, z čehož 0,37 % HDP dělají veřejné zdroje. V součtu za všechny zdroje financování chybí 92 mld. Kč oproti průměru zemí OECD. Veřejné zdroje (rozpočty MŠMT, obcí a krajů) zaostávají o 82 mld. Kč, z čehož 53 mld. dělá relativní pokles výdajů MŠMT od roku 2020. V neveřejných investicích chybí 10 mld. Kč.

Kolik miliard chybí ve školství

(Desítky miliardy od státu a hlavně soukromého sektoru chybí také ve vědě a výzkumu, oblasti se v tomto článku ale nevěnujeme.)

Odhad můžeme brát jako spodní hranici, protože statistiky OECD nezahrnují předškolní vzdělávání. Některé zdroje ukazují, že Česko vynakládalo v roce 2020 na včasnou péči a předškolní vzdělávání 0,6 % HDP, průměr OECD činil 0,8 % HDP. Rozdíl by proto mohl být až o 0,2 % HDP vyšší, což dělá přibližně 16 mld. Kč. Ve statistikách OECD ale nelze oddělit včasnou péči a předškolní vzdělávání. Výdaje na včasnou péči mohou směřovat i do dalších odvětví a rezortů (sociální a zdravotní).

Roli obcí a rozpočtového určení daní rozebíráme v závěru dokumentu.

Málo peněz pro školky a vysoké školy, neefektivní výdaje na základních a středních školách

Největším podfinancováním trpí předškolní vzdělávání a vysoké školy. Do předškolního vzdělávání investujeme přibližně o čtvrtinu méně, než je průměr OECD. Investice do předškolního vzdělávání přitom patří vůbec mezi ty nejefektivnější a mají vysokou návratnost pro stát (Heckman 2008). O třetinu nižší máme také výdaje na vysoké školství. Na první stupeň základních škol dáváme o pětinu méně.

Nižší výdaje na školství v Česku nejsou dány tím, že bychom měli méně učitelů. To je pravda pouze u prvního stupně ZŠ, kde máme 17 žáků na jednoho učitele, průměr OECD je 13. U ostatních stupňů máme počty srovnatelné. Existuje řada tedy vzdělávacích oblastí, na které Česko dává málo peněz. Detailně je probíráme v dalších částech.

Nejvíc se vyplatí to, kam investujeme nejméně

Vzdělávání je hlavní silou ekonomického růstu a inovací, proto se investice do něj vyplatí (Deming 2022). Pro jednotlivce znamená vyšší vzdělání lepší uplatnění na pracovním trhu, lepší šanci překonat sociální znevýhodnění i lepší zdraví. 

Přínosy vzdělávání jsou obrovské. Na individuální úrovni znamená každý další rok vzdělání navíc v průměru zvýšení příjmů o 5 % až 15 %. Ukazují to metaanalýzy a studie z dat z celého světa (Gunderson a Oreopolous 2020, Harmon a kol. 2003, Psacharopoulos a Patrino 2018). Roky vzdělání ovšem jen nedokonale měří to, jak se díky vyššímu vzdělání člověku zvyšují kompetence a dovednosti. Hanushek a kol. (2015) ukazují, že také zvýšení dovedností vede k výraznému zvýšení platu u jednotlivců (detailně viz box).

Roli vzdělanosti můžeme měřit i na úrovni celých ekonomik. Zvýšení průměrné vzdělanosti obyvatelstva o jeden rok souvisí s dlouhodobým zvýšením růstu HDP o jeden procentní bod (Sianesi a Van Reenen 2003). Zvýšení výsledků 15 letého žactva v testování PISA o 50 bodů (jedna standardní odchylka) souvisí s dlouhodobým vyšším ekonomickým růstem o jeden procentní bod (Woessmann 2016, Hanushek a Woessmann 2015).

Největší přínos mají dva stupně vzdělávání, do kterých Česko nejméně investuje – předškolní a vysokoškolské (Hendren a Sprung-Keyser 2020). Předškolní vzdělávání je klíčové, neboť se děti ve věku mezi třemi a osmi lety prudce rozvíjí a jejich vývoj lze výrazně ovlivnit (Heckman 2006). Malé zlepšení v brzkém věku umožňuje pozdější vyšší míru rozvoje – tzv. efekt sněhové koule (Cunha a Heckman 2007). 

I proto je včasná péče a předškolní vzdělávání nejpřínosnější pro znevýhodněné děti, které nemají doma tak podnětné prostředí. Korbel a Grossmann (2020) odhadují, že každá koruna investovaná do předškolního vzdělávání se českému rozpočtu vrátí dvakrát až čtyřikrát. Včasné investice pomáhají především lepšímu dlouhodobému uplatnění na trhu práce a snížení míry sociálních jevů, jako jsou kriminalita, čerpání státní podpory či náklady na zdravotní systém.

Podpora vysokého školství zase významně pomáhá inovacím a vývoji (Woessmann 2016). Hendren a Sprung-Keyser (2020) odhadují, že každá investovaná koruna do programů na podporu zvýšení účasti ve vysokoškolském vzdělání se vrátí sedminásobně. Přínos vysokoškolského vzdělání se navíc v čase zvyšuje, protože trh práce čím více oceňuje kognitivně náročné a komplexní činnosti (Oreopoulos a Petronijevic 2013, Gunderson a Oreopolous 2020)

Investice musíme spojovat s reformami 

Investovat do vzdělávání nemusí znamenat jen potřebu víc peněz ze státního rozpočtu. Můžeme hledat i vnitřní úspory. Nepatří sem však nepromyšlené škrtání počtu míst pedagogických a nepedagogických pracovníků nebo snižování platů. Potřebujeme reformy, které zvýší kvalitu vzdělávání a sníží nerovností v přístupu. 

Mezi klíčové reformy s potenciálem úspor patří: 

1) Omezení odkladů školní docházky

V Česku odklady dosahují 24 %, ve zbytku EU se podíl pohybuje často do 5 %, maximálně 10 %. Odklady se masivně liší mezi českými regiony. To naznačuje, že kromě dovedností dětí hrají velkou roli preference rodičů nebo rozhodování poraden a škol. Dodatečný roční pobyt ve školce přináší zbytečné náklady. Odklady zároveň omezují kapacitu školek pro dvou a tříleté děti, což může oddalovat návrat rodičů do práce. Většinou se také jedná o zbytečné omezení roku budoucího aktivního života, což omezuje pracovní trh a výběr odvodů a daní. Omezení odkladů přinese úspory, i pokud započítáme, že část peněz musí být investována do vyšší podpory v 1. třídě a zvýšení kapacit ZŠ. 

Rozsah úspor: 2-5 mld. Kč ročně (PAQ, zatím nezveřejněná analýza). Část úspor skrze vyšší zapojení matek na trhu práce odhadla Kalíšková a kol. 2016 a Tomáš Soukup 2024

2) Vyšší kapacity mateřských škol 

Posilování kapacit mateřských škol či dětských skupin, aby do nich chodilo maximum dětí od dvou let, se na první pohled jeví jako výdaj. Starší analýza IDEA CERGE-EI i novější od Tomáše Soukupa z roku 2024 však ukazuje, že odvody rodičů a ušetřené výdaje na dávky přesahují investice do místa ve školce nebo dětské skupiny. Odhady ukazují, že se investice do vybudování nových kapacit školek vrátí u starších dětí během 2 až 3 let, u mladších dětí do 6 až 7 let.

Účast dětí ve věku do tří let ve školce v Česku patří mezi nejnižší v EU. Abychom ji dostali alespoň na nižší střední úroveň, potřebujeme cca 30 až 40 tisíc míst ve školkách a dětských skupinách nad rámec toho, co dokáže přinést redukce odkladů (bod 1). 

Nad to postrádáme místa pro děti ve věku 3-5 let v některých oblastech (Středočeský kraj, Praha, Brno a další krajská města). Počet chybějících míst zatím nikdo nevyčíslil. Můžeme jej však odhadnout skrze doporučení Evropské komise, že by členské státy měly zajistit péči pro 96 % žáků od věku 3 roky. To by při populačních ročnících kolem 110 tisíc dětí znamenalo přibližně 6,5 tisíce chybějících míst na ročník. Ve věkové kohortě 3-5 let v součtu asi 20 tisíc chybějících míst. Celkem by v systému chybělo 50-60 tisíc míst ve školkách a dětských skupinách.

Při nákladech 730 tisíc Kč na vybudování místa ve školce pro dítě do 3 let, 550 tisíc Kč pro dítě nad 3 roky a 220 tisíc Kč v dětské skupiny pro dítě do 3 let dělají náklady na vybudování potřebných kapacit 27 mld. Kč. Přínosy pro stát za 10 let oproti tomu činí 64 mld. Kč. Čisté roční přínosy pro český stát tedy činí 6 mld. Kč při horizontu 10 let. I při velmi konzervativních parametrech jsou roční čisté přínosy minimálně 3 mld. Kč 

Rozsah úspor: 3-6 mld. Kč ročně (navíc k úsporám daným redukcí odkladů)

3) Větší zřizovatelé, sdílení agend a slučování malých škol

Česko má jeden z největších počtů obcí v EU. Potýká se kvůli tomu s neefektivní rozdrobeností veřejné správy. Máme téměř 4 tisíce veřejných základních škol, které řídí 2635 obcí-zřizovatelů. Na 90 % má na starosti jen jednu školu. Zároveň máme spoustu malých a nenaplněných škol. Čtvrtina škol má méně než 50 žáků, 800 škol je pak velmi málo naplněných. To vede k řadě negativ, mezi něž patří vysoké náklady na nepedagogické činnosti. Analýzy VŠE pro Partnerství 2030+ ukazují, že pouhé sdílení účetnictví či správy budov na úrovni území ORP či přes Společenství obcí by ušetřilo zhruba 190 mil Kč měsíčně. Pokud by se jednalo i o svazkování či spojování menších škol do větších celků s alespoň 250 žáky, pak jsou úspory 320 mil. Kč měsíčně. To dělá úsporu 3,8 mld. Kč ročně. VŠE přitom vychází z velmi konzervativních předpokladů a řadu úspor vůbec nezohledňuje – například možnost tendrovat lepší ceny dodavatelů pro větší skupiny škol či úspory v řízení na straně zřizovatelů.

Rozsah úspor: 3-4 mld. Kč ročně. Peníze by ale měly být investovány do místní školské (samo)správy, o které píšeme níže.

4) Snížení neúspěšnosti na základních a středních školách

Přes 3 % českých dětí nedokončí základní školu (v některých regionech dokonce víc než desetina). Další nenastoupí na střední školy nebo z nich předčasně vypadnou. Žádnou střední školu či učiliště v Česku nedokončí 6 až 8 % mladých lidí . Celkově má okolo pětiny žactva ve věku 15 let velmi nízkou matematickou a čtenářskou gramotnost, to je více než v zemích jako Polsko či Estonsko. Vzdělávací neúspěšnost a nízké gramotnosti omezují možnosti dalšího studia a uplatnitelnost v práci. Negativní dopad mají i na možnosti transformace české ekonomiky. 

I realistické snížení vzdělávací neúspěšnosti (děti s nízkými gramotnosti) může v dnešních cenách znamenat růst českého HDP v průměru o 18 mld. ročně po dobu následujících 80 let, byť s efektem až za řadu let (Krajčová a kol. 2019). Rozpočet by si polepšil o 35 % z částky skrze vyšší příjmy z daní a odvodů. Na druhé straně by stát uspořil na výdajích spojených s dávkami či kriminalitou. Snížení vzdělávací neúspěšnosti ovšem není zadarmo a vyžaduje investice do vzdělávání, které popisujeme v dalších částech.

Rozsah úspor: cca 6 až 10 mld. Kč ročně pro veřejné rozpočty (v dnešních cenách, ale s náběhem v dlouhém období) 

5) Revize financování neveřejných škol

Státní náklady na financování soukromých mateřských, základních a středních škol dělají okolo 12 mld. Kč ročně, plus 3 mld. Kč na církevní školy. Velká část těchto škol plní veřejnou funkci či doplňuje nedostatečnou nabídku. Do části z nich ale většina populace nemá vzhledem k školnému či přijímacím zkouškám přístup. Plošné financování ovšem selektivitu neveřejných a nabídku veřejných škol v lokalitě nezohledňuje. Dává jim – z pohledu prostředků ze státního rozpočtu – analogickou podporu jako školám veřejným. (Mírně méně je to u středních škol) Když stát financuje selektivní neveřejné školství, má to na zbytek veřejných škol spíš negativní či neutrální dopad, ukazují zahraniční studie (Akyol 2016, Dynarski a Nichols 2017). Ve veřejných školách se koncentruje slabší žactvo, náklady vzdělávání na žáky stoupají.

Veřejnou podporu lze navázat na míru selektivity a nabídku v regionu. Významně by to redukovalo náklady rozpočtu. Alternativně lze náklady lze udržet stejné jako dnes, generovat s nimi však lepší nabídku – například nedostatečně dostupná čtyřletá veřejná gymnázia a lycea doplnit o školy s omezeným školným a sociálními stipendii.

Rozsah úspor: 1-3 mld. Kč, nebo fiskálně neutrální a dostupnější nabídka soukromých a církevních škol

6) Omezení neúspěšnosti na VŠ a posílení profesních bakalářských oborů

České vysoké školství má mírně nadprůměrnou neúspěšnost studia. Takřka polovina zahájených studií na veřejných vysokých školách končí bez absolvování. Nejčastěji studenstvo neúspěšně končí zahájená bakalářská a doktorská studia (okolo 60 %). Mezi školami panují v neúspěšnosti až dvojnásobné rozdíly. Neúspěšná VŠ studia vedou k přechodům mezi školami, prodlužování studia a nakonec i tomu, že část studentstva žádný titul nezíská. Ačkoliv na vysoké školy vstupuje 60 % populačního ročníku, VŠ titul má v generaci 25-34 let jen 35 %. Náklady neúspěšných studií byly před rokem 2019 odhadovány na 3,5 mld. Kč, to dělá v dnešních cenách a mzdách cca 5 mld. Kč. 

Snížení neúspěšnosti můžeme vzhledem k výsledkům ostatních států realisticky předpokládat o maximálně 10-20 %. I to by však ušetřilo 0,5-1 mld. Kč. V Česku navíc vyšší podíl studentů oproti zahraničí nekončí bakalářem a pokračuje na magisterské studium. Proto má Česko relativně dlouhou průměrnou dobu studia. Posílení systému profesních bakalářských studií by mohlo systém zefektivnit. 

Rozsah úspor: 1-2 mld. Kč

Vnitřní úspory dosahují 25 miliard Kč

Reformy mohou v součtu přinést úsporu 20-30 mld. Kč. Některé z nich – jako inovace oborové struktury SŠ – by potenciálně měly větší pozitivní dopady, na trhu práce by se však projevily až časem. 

Vnitřní úspory přesto zdaleka nedokážou vyrovnat nedostatek investic ze státního rozpočtu.

Investujme hlavně do oblastí s největším dopadem na výsledky 

Vzdělávání v Česku může být spravedlivější a mít lepší výsledky. Vyžaduje to však investice. Většina z námi popsaných investic odpovídá cílům, které si Česko vetklo do své Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. 

1) Konkurenceschopné platy pedagogických pracovníků 

Učitelé jsou klíčoví pro rozvoj žactva (Chetty a kol. 2014). Abychom ale kvalitní lidi do profese nalákali a dokázali je v ní udrželi, musí být dobře zaplaceni. Vláda si dala závazek, že bude platit učitelům 130 % průměrné mzdy v ekonomice (výpočet podle předloňského platu, ty v roce 2024 podle roku 2022). Reálně se odměňování pedagogů na tuto hranici nikdy nedostalo, od roku 2021 se vůči ní dokonce snižuje. V roce 2021 platy dosáhly úrovně 125 %, v roce 2024 dělají okolo 110 % až 115 % průměrné mzdy. 

Nedodržení závazků může mít zásadní dopady na atraktivitu profese, počty uchazečů o studium učitelství a celkově zhoršit kvalitu pedagogické práce a výuky na školách. To vše v situaci nedostatku víc než 6000 učitelů, kde nedostatek je akutní především v některých krajích (Ústecký, Karlovarský, Středočeský kraj a Praha versus ostatní regiony). 

Odhad nákladů: 25-35 mld. Kč ročně (v dnešních cenách) pro dosažení alespoň úrovně roku 2021.

2) Podpůrné a specializované pedagogické pozice ve školách

Podpůrné pozice jako speciální a sociální pedagog a psycholog pomáhají žactvu řešit problémy ve škole i mimo ni, řeší celkové klima, pomáhají zvyšovat účast (Carrell a Carrell 2006, Kraf a kol. 2023, Mulhern 2023). MŠMT aktuálně navrhuje zajistit financování psychologů a speciálních pedagogů ze státního rozpočtu pro školy nad 180 žáků. Ředitelé základních škol ale deklarují větší potřebu. Návrh také neřeší situaci mateřských a středních škol. Rovněž zatím nereflektuje situaci sociálního pedagoga a specializovaných pozic učitelů (výchovných poradců, preventistů a dalších). 

Mezi klíčová opatření proto patří: 

• Ukotvit a zajistit financování pozic školních psychologů, speciálních pedagogů na všech úrovních a stupních vzdělávání (MŠ, ZŠ, SŠ)
• Zavést a financovat pozici sociálního pedagoga
• Snížit přímou pedagogickou činnost a zajistit odměňování dalším specializovaným pozicím ve školství – především výchovným poradcům a preventistům

Odhad nákladů: Kromě již plánovaných cca 1,2 mld. + další 1-2 mld. Kč

3) Cílená podpora dětí, které žijí v chudobě – od obědů zdarma po terénní práci s rodinami

Strategie 2030+ zavazuje Česko ke snížení nerovností v přístupu ke vzdělávání a zvýšení úspěšnosti dětí z nepodnětného socioekonomické prostředí. Efekt mají opatření, jako jsou dostupné stravování, dostupnost podpůrných pozic ve školách a sociální práce s rodinami, ukazuje zahraniční evidence. 

Opatření mají nezanedbatelné ekonomické a další přínosy popsané výše. Mezi zásadní intervence patří: 

• Dostupné stravování pro potřebné žáky v mateřských, základních a středních škol. Dodatečné náklady nad současné dotační programy činí kolem 0,5 mld. Kč.
• Cílené financování škol s vyšším podílem znevýhodněného žactva. Takzvaná indexace odstraní finanční bariéry, mezi něž patří platby za pomůcky, výlety, exkurze, mimoškolní a zájmové vzdělávání. Dovolí financovat více podpůrných pozic a poskytovat konkrétní podporu typu doučování – 1-2 mld. Kč ročně
• Zvýšení účasti v předškolním vzdělávání. Zajistí ji aktivní sociální práce v rodinách, odstranění úplaty za účast a dalších opatření, která zlepšují přípravu a přechod do základního vzdělávání – 0,5-1 mld. Kč ročně

Odhady nákladů celkem: 2 až 3 mld. Kč ročně

4) Profesionalizace ředitelské a učitelské profese

Učitelé a ředitelé potřebují komplexní rozvoj a perspektivu kariérního postupu. Komplexní standardy kvality učitelské a ředitelské profese pro různé fáze profesní dráhy ale přes mnoho pokusů chybí. Kariérní systém je klíčový pro zvyšování kvality výuky ve školách. Po vzoru zemí s dobrými výsledky vzdělávání by takový systém měl zahrnovat:

• metodické pozice (např. uvádějící učitel, provázející učitel, metodik výuky apod.),
• specializované odborné pozice (např. výchovný poradce, preventista apod.)
• leadership pozice (např. zástupce ředitele, ředitel-metodik, superintendent apod.).

Pokračovat by měla též reforma přípravy učitelů a jejich dalšího vzdělání. Nastartovat by se měla proměna vstupního a dalšího profesního vzdělávání ředitelů škol.

Odhad nákladů: 2-3 mld. Kč – financování kariérních pozic a reforma dalšího vzdělávání učitelů a ředitelů do 1-2 mld. Kč (např. náklady na program Lídr školy jsou pro 70 účastníků je pouhých 5 mil. ročně), reforma přípravy učitelů (včetně navýšení počtu absolventů) kolem 0,5-1 mld. Kč

5) Vytvoření systému místní školské (samo)správy

Česku se dlouhodobě nedaří dotahovat reformy školství, aby se projevily skutečně ve všech školách. Mezi školami a celými regiony existují obtížně vysvětlitelné rozdíly ve výsledcích vzdělávání. Jedním z důležitých faktorů je fragmentace systému. Základní školy řídí 2635 obcí-zřizovatelů, z nichž 90 % zřizuje pouze jednu školu. Vede to k ekonomické neefektivitě, nejasným odpovědnostem a malé akontabilitě.

Řešením je zavedení systému místní školské (samo)správy mateřských a základních škol. Měla by působit na území, které odpovídá existujícímu správnímu členění státu (např. ORP, ideálně za využití Společenství obcí) a zahrnovat všechny školy v daném správním území i v celém Česku. Takový systém ponese odpovědnost za zajištění:

1) pedagogického leadershipu, 

2) snížení nepedagogické zátěže ředitelů, 

3) podmínek pro rovné šance ve vzdělávání

Nový systém zřizovatelů by přinesl značné úspory (viz výše 3-4 mld. Kč), zároveň však potřebuje peníze na zaplacení kvalitních lidí, kteří místní školskou správu povedou. 

Odhad nákladů: 2-4 mld. Kč (efektivnější fungování samospráv by zároveň znamenalo úspory 3-4 mld. Kč). Investice spočívají hlavně 4-5 tisíc úvazcích pro školské samosprávy. Jde o odhad nutných kapacit při přibližně 20 úvazcích na 5 tisíc žáků. Z nich se ovšem u 1,7 tisíc pozic jedná o přesun z obcí a měst, u dalších minimálně stovek o přesun z již financovaných nepedagogických pozic ve školách.

6) Proměna oborové struktury středních škol a celoživotní profesní vzdělávání

Česko má přes 230 oborů středoškolského studia a nízký podíl studentů všeobecných oborů – ani ne 25 %. Nabídka neodpovídá struktuře vysokého školství, kam odchází dvě třetiny populačního ročníku. Mladé lidi navíc předčasně specializujeme. Nepřipravujeme tak žactvo na pokračování ve studiu ani měnící se potřeby moderní ekonomiky. Skoro polovina absolventů pracuje v úplně jiném typu zaměstnání, než vystudovala. Do učebních oborů často vstupuje žactvo, které často nemělo jinou možnost a které by si stejný obor, pokud by se mohli rozhodnout znovu, již nevybralo. 

Střední školství potřebuje:

• Posílení všeobecných oborů na 40-50 %, aby nabídka odpovídala podílu studujících na VŠ. Všeobecné obory provozně vychází levněji o zhruba 10-20 tisíc Kč na žáka (větší třídy, menší náklady na odbornou přípravu a odborné předměty). Změna struktury by při využití současných kapacit nemusela vést k výrazným investicím. Potřebujeme nicméně investovat do zkvalitňování výuky. Nákladově by reforma oborové struktury byla přibližně neutrální.
• Snížení počtu oborů, jejichž šíře dnes vede k přílišné a brzké specializaci. Pouhou redukcí málo naplněných oborů by se ušetřily na provozu nižší stovky milionů. Snížení počtu oborů by ale mělo jít ruku v ruce s posílením všeobecného a všeobecně-technického základu v prvních ročnících. Opatření by proto bylo také přibližně fiskálně neutrální.
• Výrazně posílit celoživotní profesní vzdělávání dospělých na odborných školách. Dynamický trh práce vyžaduje časté doplňování dovedností a změny kvalifikace. V Česku se v roce 2022 v kohortě 25-64 let účastnilo nějaké formy vzdělávání 45 % lidí. Cílem by mohlo být se dostat na úroveň severských zemích (Finsko, Švédsko, Norsko), kde průměrná účast dosahovala 62 %. Mezinárodní srovnání (Dohmen 2014) ukazuje, že země jako Švédsko nebo Dánsko dávají ze státního rozpočtu kolem 0,5 % HDP na celoživotní vzdělávání. Data za Česko nejsou známa, vzhledem k účasti by se ale mohla pohybovat mezi 0,1-0,2 % HDP, stejně jako průměr zemí EU. To by odpovídalo nutnosti zvýšení financování o 20-30 mld. Kč. Částka zahrnuje celkové prostředky na aktivní politiku zaměstnanosti (v Česku dosahuje pouze 1,6 mld. Kč ze státního rozpočtu). Výdaje na proměnu a posílení celoživotního vzdělávání na školách by byly proto nižší. 

Odhad nákladů: fiskálně neutrální inovace oborové struktury, 5-10 mld. Kč na proměnu a posílení celoživotního vzdělávání 

7) Zvýšení financování a podpora reforem vysokého školství

Česko své vysoké školy ve srovnání se zeměmi OECD dlouhodobě podfinancovává. Potřebné výdaje by měly směřovat na řadu opatření, které povedou ke zkvalitnění výuky, snížení nedokončování a zlepšení výsledků. Odpovídalo by to Strategickým záměrům ministerstva školství pro oblast vysokých škol. Zvýšení podílu výdajů z 0,7 % HDP na průměr OECD, který činí 1 % HDP, představuje navýšení investic přibližně o 25 mld. Kč. Konkrétně jde o opatření jako:

• Vyšší platy vysokoškolských pedagogů
• Rozvoj kompetencí studujících (např. zvyšování kvality výuky, zvyšování podílu profesně orientovaných studijních programů, zvýšení internacionality)
• Zlepšení dostupnosti a relevanci flexibilních forem vzdělávání
• Zvýšení efektivity a kvality doktorského studia 
• Zvýšení finanční podpory studentů, především sociálně znevýhodněných
• Budování kapacity pro strategické řízení vysokého školství (např. politika odměňování, informační systémy, kontraktové financování) a snížení administrativní zátěže (digitalizace apod.)

Výrazně bychom měli též posílit výdaje na excelentní vědu a výzkum, téma je však mimo rozsah této analýzy.

Odhad nákladů: 20-30 mld Kč. 

8) Posílení sběru dat a kapacit řízení centrální správy vzdělávacího systému

Pro dobré rozhodování potřebuje stát kvalitní data a analýzy. Dnes však často chybí. Česko postrádá kvalitní plošné zjišťování výsledků žactva, která by zvýšilo akontability systému a přineslo možnost sledování výsledků žactva napříč stupni vzdělávání (identifikátor žáka). Chybí též databáze pedagogických pracovníků nebo dostatečné odborné kapacity pro vývoj testů a analýzu dat. Kvalitní analýzy a vyhodnocování dopadů veřejných politik vedou k dobrému designu nových veřejných politik, a tími úsporám v řádu miliard korun.

Mezi klíčová opatření k posílení informovanosti a správy vzdělávacího systém v Česku patří: 

• Posílení kapacit Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (Cermat), aby dokázalo zavést plošné měření dovedností a kompetencí na ZŠ a SŠ. Náklady oproti současnému financování jsou okolo 0,5 mld. Kč.
• Rozvoj digitalizace a sběru dat MŠMT, což zahrnuje dokončení systému s identifikátorem žáka, modernizace sběru výkaznických dat (absence, sociální vyloučení apod.), vznik databáze pedagogických pracovníků s vývojem modelu predikce kapacit. Náklady oproti současným výdajům by neměly přesahnout 0,5-1 mld. Kč.
• Posílení role a odpovědností České školní inspekce (ČŠI), aby měla větší pravomoce při výběru a odvolávání ředitelů škol, možnost zrušení (vyškrtnutí z rejstříku) a dočasné správy škol. Opatření má zanedbatelné náklady na státní rozpočet.

Odhad nákladů: 0,5-1,5 mld. Kč

Celkem všechny investice vychází na 73 mld. Kč

Podařené reformy stojí na investicích, ukazují úspěšné země

V rozpočtu MŠMT na příští rok chybí 50 až 90 mld. Kč na potřebné reformy. V samotném vzdělávacím systému bychom měli hledat úspory. Dohromady však přinesou maximálně 20 až 30 mld. Kč. Potřebné výdaje zdaleka nepokryjí. Návrh rozpočtu by se proto měl výrazně zvýšit. Vzdělávání představuje hlavní zdroj prosperity a vláda se k jeho mnohem větší podpoře hlásí ve svém programovém prohlášení.

Nejúspěšnější reformy vzdělávání začínají s navýšením investic. Víme to ze zahraničních zkušeností. V kombinaci s promyšlenými opatřeními záhy přináší investice potřebné výsledky – za všechny jmenujme Kanadu či Estonsko.

Peníze na investice může stát získat v řadě oblastí. Nabízí se reforma daňového mixu, ve kterém lze zrušit nesystémové a neefektivní daňové výjimky a podpory. Patří sem:

• zrušení daňové výjimky pro tichá vína a cidery (2-4,1 mld. Kč)
• zrušit možnost odpočtu hypotečních úroků (více než 5,7 mld. Kč)
• zrušit daňovou výjimku při prodeji investičních bytů (jednotky miliard)
• zrušením podpory stavebního spoření (4,2 mld. Kč)
• redukcí výjimek ve zdanění příjmů z akcií, dluhopisů, podílů ve firmách (jednotky miliard)
• omezit výši uznatelných nákladů při zdanění příjmu z nájmu (okolo 1 mld. Kč)

Dále lze příjmy státního rozpočtu navýšit například skrze:

• revizi paušální daně a výdajů OSVČ (10-20 mld. Kč)
• valorizací spotřební daně na pivo (při navrácení na úroveň v roce 2010 navíc 6-7 mld. Kč)
• zavedením daně na slazené nápoje (okolo 3 mld. Kč)
• revizí daně z nemovitých věcí (desítky mld.)

Racionalizace spotřebních daní navíc může posílit zdravotní prevenci. V ní a digitalizaci ve zdravotnictví se skrývají úspory desítky miliard. Cestu k prosperitě a úsporám reforma nabízí i reforma samospráv a rozpočtového určení daní (RUD). Řešení fragmentace navíc přímo souvisí se vzděláváním, které nemůžeme plošně zlepšovat, pokud se nezaměříme na rozdrobenost systému.

Prostředky nechybí jen u MŠMT, ale i v obecních rozpočtech

Nedostatečně financují vzdělávání také obce a kraje. Obce dostávají na vzdělávání žactva prostředky přímo skrze rozpočtové určení daní (RUD). Prostředky na žáka se od roku 2020 výrazně zvýšily. V roce 2020 dosahovaly 13 626 Kč, v roce 2023 již 19 644 Kč. Na druhou stranu, analýza z roku 2019 (EDUin) ukázala, že obce nedávaly na vzdělávání zdaleka všechny prostředky, které z RUD dostaly. Nejnovější dostupná data navíc ukazují, že v období 2020-2022 rostly vykazované výdaje obcí na žáka (neinvestiční) o 11 %, nominální HDP o 18 %. Jinými slovy: finance od obcí do škol výrazně rostly, zdá se ale, pomaleji než HDP. Prostředky do vzdělávání proto nejspíš stále chybí i od obcí a krajů, aby se snížilo zaostávání vůči zemím OECD.

Situaci ovlivňuje i samotné nastavení RUD, které dostatečně nemotivuje obce ani kraje investovat do vzdělávání. Neděje se to ani v nově navrhovaném nastavení RUD krajů, v němž chybí motivaci investovat do středních škol. V novém návrhu krajského RUD má být podle kapacit SŠ rozděleno jen 4 % oproti plánovaným 12 %, které více odpovídá investicím krajů do SŠ. RUD není dobře nastaven ani u obcí. U nich nezaručuje dostatek peněz pro reálnou garanci míst v mateřských školách. RUD nezohledňuje ani znevýhodněnost obcí, která souvisí s potřebou vyšších výdajů na vzdělávání a sociální služby. Problém také představuje skutečnost, že prostředky do RUD jsou neúčelové, záleží na obci/kraji, jaký objem prostředků školám dá. 

RUD má proto velký potenciál pro zlepšení, aby podporoval investice do vzdělávání. Jeho nastavení ale musí více motivovat ke zvyšování výdajů, potřebujeme jeho lepší monitoring a také efektivnější čerpání a zacílení evropských prostředků. Reformovaný RUD může snížit zaostávání ve výdajích obcích i MŠMT.

Jak počítáme výdaje a podíl HDP

Ministerstvo financí ve svém návrhu zahrnuje výdaje na všechny stupně vzdělávání, avšak bez výdajů od zřizovatelů skrze rozpočtové určení daní (u ZŠ obce, u SŠ kraje). Součástí rozpočtu MŠMT je i část výdajů na vědu a výzkum (v roce 2024 to bylo 16 mld. Kč). Výdaje reportované OECD naopak zahrnují i výdaje od zřizovatelů, nezahrnují ovšem předškolní vzdělávání a včasnou péči. OECD je publikuje v jiném reportu, který do našeho rozpadu zahrnujeme, jedná se ale právě i o výdaje na včasnou péči (0-3 let, např. dětské skupiny), tedy nikoliv pouze o peníze jdoucí z resortu školství. Ve výpočtech zaostávání za OECD předpokládáme, že se financování od obcí a krajů vůči HDP výrazně nezměnilo.

Různé datové zdroje (OECD, Eurostat, Světová banka) ukazují trochu jiné statistiky. My používáme data OECD, jelikož se k nim vztahuje závazek vlády. Data Eurostatu podporují předchozí výsledky. Výdaje na vzdělávání v Eurostatu zahrnují i výdaje na předškolní vzdělávání, nejnovější data pochází z roku 2021. Podle Eurostatu dává Česko na vzdělávání 4,57 % HDP. Zaostává tak za průměrem EU, který činí 4,86. Ačkoliv srovnání s průměrem OECD data nenabízí, data OECD říkají, že průměr EU byl v roce 2020 za průměrem zemí OECD.

Metodické doplnění (23. 8.)

Dokument jsme po vydání upravili. Oproti původní verzi analýza podrobněji vysvětluje metodologii výpočtu, jak oproti průměru OECD zaostávají české výdaje zaostávají jako celek a o jaké zdroje se jedná (stát, obce, kraje, neveřejné zdroje). Přidali jsme zároveň podkapitolu, která popisuje důvody podfinancování vzdělávání z obecních a krajských rozpočtů. V neposlední řadě jsme přidali vizualizaci (waterfall graf) vypočtených úspor a potřebných nákladů.